Ve vzpomínkách

sestry MUDr. Ludmily Cvanové

sepsaný stručný životopis z roku 1969 pro P. Ivana S. Klementa OPraem.

(zdroj: Archiv CDČT, pozůstalost Felixe Davídka, karton 3/B- III. A)

Bohuslav se narodil 16. října 1919 v Brně - Novém Lískovci. Od svých čtyřech let bydlel s rodiči na Starém Brně, kde navštěvoval reálné gymnázium. Zde pod vlivem P. Chládka, který ho zde vyučoval náboženství a vzorným příkladem své matky, se rozhodl studovat teologii. Již ve svém ranném věku se v něm probouzela touha stát se knězem, denně chodil od svých šesti let na šestou hodinu ranní ministrovat do chrámu Panny Marie na Starém Brně, každý večer se modlíval po večerní modlitbě vlastní modlitbičku: "Pane Ježíši, veď mě cestou ke stavu kněžskému". Jednou v kostele u dominikánů, když byl malý, mu maminka vysvětlovala monstranci, že je tam Ježíšek a on jí odpověděl, že ho vidí, jak ho prstíčkem volá k sobě.

Již jako větší student se cestou do gymnázia zastavoval na krátkou modlitbu v kostele a tak často přišel do školy, když už byl profesor ve třídě. Příčinou toho bylo, že na konci oktávy dostal dvojku z mravů. Nešťastný tehdy přiběhl za maminkou. Věděl, že by mu to zabránilo k přijetí na studium teologie. Maminka vzala vysvědčení a běžela do školy. Když se ředitel dozvěděl, že Bohuslav chce jít do semináře, dvojku vymazal.

Svoje dětství prožíval s rodiči a se mnou v Pivovarské ulici. Starší bratři šli na učení a pak se oženili. Povahy byl veselé a dobrosrdečné. Chodili jsme spolu na koledu o Třech králích a můj obličej namazal sazemi, abych dělala černého vzadu. Lidé mi říkali černá královna. Na prázdniny jsme téměř každý rok jezdili ke strýčkovi do Dražovic. Měli jsme Dražovice rádi a těšívali jsme se na sestřenice Mařenku a Fanušku. Jednou zrána, když maminka odešla na ranní mši, mě vzbudil, že pojedeme na kole ke strýčkovi. Bratrovi bylo tehdy osm a mě šest let. Věděl, že by nás maminka nepustila a tak jsme rychle vstali a ujeli. Do postele jsme dali lístek: "Mami nejsme v posteli, jeli jsme na kole do Dražovic. Vyděšená maminka se vyptávala mlíčaře, co jezdil pravidelně s mlékem z Dražovic do Brna, zda neviděl skákat před stryčkovym mlýnem nějaké děti. A on, že ano. Bratr byl ještě malý, nedosáhl ze sedadla na pedály a tak já seděla, držela jsem se ho kolem pasu a on stál na pedálech. Z Brna je to asi dvacet šest kilometrů. Nad Černovickým kopcem nás zastavil strážník na koni. Zeptal se, kam jedeme. Bratr mu tehdy řekl, že tady kousek, ke strejčkovi.

Jednou, když bylo bratrovi osmnáct let a mě šestnáct, rozhodl se, že vyjdeme při úplňku, přesně o půlnoci a půjdeme do Dražovic pěšky. Vzali jsme si přes rameno hůl, na ní zavěsili tašku a vyšli přesně, když na věži starobrněnského kostela odtloukla půlnoc. Šli jsme přes Olomouckou ulici, Černovický kopec a po státní silnici. Vzpomínám si jako by to bylo dnes. U každého křížku jsme se zastavili a pomodlili. Když jsme zdálky viděli světlo, že něco jede, lehli jsme si do příkopu a čekali, až auto přejede kolem nás. Do Dražovic jsme přišli v půl šesté ráno, zaťukali na ve mlýně na okno, všichni ještě spali. To bylo radosti. Vzpomínám si, jak mi cestou, když jsme uslyšeli nějaký šramot, povídal: "Neměj Liduško strach, já tě ochráním". A tak jsem byla plna klidu a jistoty, že mám dobrého ochránce. Cestou jsme si povídali a já pociťovala z každého jeho pohybu, úsměv a radost, že může druhým činit radost.

Vzpomínám si, že jsme se nikdy nehádali a dostal-li někdy něco, přišel se rozdělit a často mi i všechno dal. Ochotně mi pomáhal s úlohami na gymnáziu, a když jsem uvažovala, mám-li jít po válce, pro nedostatek peněz, na vysokou, podpořil mne a řekl mi jen: "Jen se přihlas, zase nějak bude". Dovedl člověka povzbudit a posílit. Rád slavíval svátky všech v rodině a měl radost, může-li třeba jen maličkostí druhému způsobit radost.

O prázdninách po septimě jel s tatínkem na kolech do Itálie. Cesta jim trvala tam i zpět čtrnáct dní. Většinou přespávali u lidí na půdě na seně. Vzpomínám, jak vyprávěl o tom, že jeden hospodář je poslal na půdu, s tím, že tam již jeden poutník leží. Tatínek lidem moc neveřil, protože už po cestě se jim stalo často přihodilo, že je nějací vandráci chtěli obrat o peníze, a proto si peníze nenechal u sebe, ale schoval je za trám. Slávek vzpomínal, že tatínek hned usnul, zatímco on ještě nespal a zpozoroval, že ten muž co tam již ležel, vstal, rozpřáhl kabát, naklonil se nad oba a chtěl je pravděpodobně uškrtit. V tom bratr rozpřáhl ruce, probudil otce, potichu pošeptal co se děje a muž utekl. Zažili cestou řadu historek. U jiného sedláka, kde spali, ráno zjistili, že jeden z vandrovníků, který tam také tu noc spal, zemřel.

Po maturitě v roce 1938 vstoupil jako novic do Starobrněnského kláštera a odtud docházel s bratrem Řehořem, Pavlem a Piusem do brněnského semináře ke studiu teologie. Zažila jsem s ním tehdy mnoho veselých příhod. Jednou přišel asi v jednu hodinu odpoledne z kláštera domů, že pojedeme chytat ryby se stanem. Vlak odjížděl asi o půl třetí a tak jsem musela vše rychle nachystat. Jeli jsme na tři dny k Náměšti nad Oslavou. Cestou jsme si povídali na plošině vlaku a přehlédli stanici, kde jsme chtěli vystoupit. Potom nám to trvalo asi dvě hodiny, než jsme došli k řece. Zjistila jsem také, že jsem zapomněla kastrolek na smažení ryb. Zazvonili jsme u jednoho stavení a selka nám ho velmi ochotně půjčila, když bratr řekl, že je bohoslovcem. Po třech dnech jsme jí kastrolek zase vrátili. Ráda na tyto příhody vzpomínám, ke všemu přistupoval s modlitbou, optimismem a nadšením.

V roce 1940 nám zemřel ve věku 94 let dědeček, Martin Valehrach, kterého jsme měli všichni rádi pro jeho dobrosrdečnost. A i cizí lidé a řádové sestřičky mu říkali "náš dědoušek". Umřel Slávkovi v náručí, a ještě před smrtí mu bratr dal podepsat, že se bude za nás v nebi přimlouvat. Byl tak dobrý, že nedovedl nikomu nic odepřít. Půjčoval i peníze a jak maminka později zjistila, nejvíce sousedce, která se opíjela a potřebovala na pivo. Po jeho smrti si bratr ustřihl na památku kousek jeho vousů.

Tehdy se mu dostal v knihovně kláštera do rukou životopis dr. Karla Sonnescheina, kterého si zvolil za svůj vzor. Byl to kněz - apoštol, otec utiskovaných, důvěrník ztroskotanců a milující kněz chudých. Snažil se o to pokorou. Působil v Berlíně, a když jsem tam byla za války, přinesla jsem Slávkovi na památku trochu hlíny a drobných kvítečků z jeho hrobu.

V té době byl již bratr v koncentračním táboře. Zatčen byl v lednu 1943. Jako příčinu mu na gestapu řekli: postavení se lékaři SA, skutečná příčina byla politická. Styk s významnými osobami působících v odboji, pomoc kamarádům, s nimiž byl zavřen. Gestapo chtělo zabrat klášter a souzeno bylo asi deset osob (politika, rozhlas, zbraně). Byl ve vazbě na Veveří a měsíc v Kounicových kolejích, potom byl odvezen do koncentračního tábora Oświęcim - Buna, Holešova v Horním Slezsku, kde pracoval v kamenolomu, pak do Sangerhausenu a Errlichu. S jedním spoluvězněm pak v dubnu 1945 utekl z transportu. Patnáct dní se museli schovávat v hluboké jámě v lese, kterou zamaskovali větvemi a travou. Hlad je donutil, že museli občas skrýš opustit a u nedaleké usedlosti našli řepu. Našli je ruští vojáci a dostali od nich kola a tak se vydali k domovu. Potkali však jiné Rusy, kteří jm kola zase sebrali a tak museli autostopem a kus pěšky až se koncem května dostali domů.

Dostali jsme několik tajných dopisů, kde popisoval práci v kamenolomu. Při všech těch těžkostech dovedl zůstat veselý, vyrovnaný a dokonce duševně šťastný jako nikde, ani v klášteře. Jednou napsal: "Raduji se, protože s Kristem jsem si vědom slov sv. Pavla: Co nás může od Krista odloučit, hlad, nebezpečí, nedostatek oblečení nebo smrt? Nic. To by mohl jedině hřích."

Z koncentráku se vrátil bledý a nemocný na žaludek, což způsobila podvýživa. Měl menší nález na plicích. Doma musel začít opatrně jíst, aby si žaludek zvykl na větší stravu. Nějaký čas se léčil a potom začal dostudovávat theologii. Vysvěcen na kněze byl v červenci 1947 a první mši svatou sloužil v Dražovicích, v rodné vsi maminky a druhou na Starém Brně. Ta byla velmi slavná, pozval dvacet pět Bozkovských zpěváků, kteří zazpívali svoji krásnou píseň "Zdrávas Maria", která se zde dodnes zpívá při velkých slavnostech.

Vzpomínám si na Silvestra roku 1946, že mne požádal, abych s ním jela lyžovat do Borkova k p. faráři. Vyjížděli jsme za večera. Měli jsme s sebou velký kufr i s talárem a lyže. Cestou přes Starou Paku, kde vlak stál asi půl hodiny, se Slávek rozhodl, že si zaskočíme do nádražní restaurace na čaj. Byla nám zima. Rozpovídali jsme se a vlak se dal do pohybu. Rychle jsme vyběhli z restaurace a utíkali za vlakem. Mě zadržel výpravčí se slovy: "Myslíte, že já tady budu sbírat kosti?" Bratr utíkal dál a podařilo se mu zachytit tyče u schodků posledního vagonu. Jela jsem následujícím vlakem a bratr čekal na nejbližší zastávce se všemi věcmi. Do Božkova jsme nakonec dorazili přesně o půlnoci k velkému překvapení p. faráře Hoffmana.

Po vysvěcení na kněze byl přidělen jako kaplan do Slavonic, do okresu Dačice, nyní Jindřichův Hradec. Tam v roce 1949 pořádal s p. farářem Zechmeistrem velikou Eucharistickou pouť, dal natisknout letáky a rozdával je i v Brně. Tehdy při Božím Těle četl z okna jednoho domu na Zelném trhu pastýřský list, vzápětí byl však zatčen a uvězněn. Propuštěn byl za půl roku v listopadu na amnestii prezidenta republiky, kterou udělil kněžím, kteří list přečetli. Po propuštění byl přidělen do Moravské Nové Vsi u Lanžhota, kde působil asi rok. Po zkušenostech z vyšetřování a zacházení ve věznicích se odhodlal k útěku za hranice. Bylo to v době, kdy došlo k zatčení mnoha kněží, a kolovaly zprávy, že všichni mladí kněží budou uvězněni nebo odvedeni do TNP. Když se dozvěděl, že jeho jméno je na takovém seznamu, opustil ČSR. Také měl značně narušené zdraví. V zahraničí konal výlučně náboženskou práci, pokud možno i sociální pro uprchlíky z ČSR. Asi 4x se do ČSR vrátil, aby pomohl nevinně pronásledovaným duchovním. Při posledním přechodu byl zadržen v Rakousku v ruské zóně a předán do Československa. V říjnu 1952 byl odsouzen Státním soudem v Praze k dvaceti letům těžkého žaláře. Po velkých útrapách v různých věznicích, především v Ruzyni a po nezdárném výsledku revise v Brně, rozhodl se k útěku z věznice Leopoldov v lednu 1959. Byl však chycen, trýzněn na Ruzyni, Leopoldově a přeložen na žádost na Mírov, kde zemřel 29. dubna 1960, týden před amnestií.

synovce JUDr. Břetislava Cvana

rozhovor s Františkem Kolouchem dne 15. ledna 2017

Dne 11. září 1921 se narodila moje maminka Ludmila Burianová - Cvanová zemřela 27. ledna 1989. Její bratr Bohuslav se narodil v Lískovci, brzy se přestěhovali do Pivovarské čp. 5. Starý, přízemní dům, napůl zbořenisko a za tím domem byl zahradní dům. Pivovarská ulice byla vedle pivovaru Starobrno hned za klášterní zdí sv. Tomáše. Zde maminka se strýcem prožila své mládí. Za domem byla zahrada. Drželi jednu, dvě kozy a prodávali kozí mléko.

V rodině se traduje historka, že v brněnském divadle sháněly do jedné hry kozu a Ludmila, aby si přivydělali. vzali kozu a neváhali s ní jít přes celé město až do divadla.

V roce 1935 koupila moje babička Filomena (maminka Ludmily a Bohuslava) dům na Mendlově náměstí, ale přestěhovali se do něj až po válce, jelikož tam bydleli její příbuzní, od kterých to koupila (dům byl zbořen v roce 1963). Strýc Bohuslav ještě před válkou vstoupil do augustiniánského kláštera a maminka vždy vzpomínala, nevylezl na klášterní zeď a povídali si, bavili se. Občas jí házel jídlo, různé pamlsky, mluvila i o husích stehnech apod. V klášteře to moc rád neměl. Byl otevřené povahy, nesedl si s představenými a nesnášel řádový dril.

Bohuslav měl Ludmilu velmi rád, pomáhal jí a svým způsobem nad ní držel i bratrskou ochranitelskou ruku. Za války, kdy Ludmila pracovala u sv. Anny, měla nad sebou nadřízeného primáře Němce, který na ní byl velmi přísný a neměl rád Čechy. Ludmila se mu líbila a občas ji dělal návrhy. Ta je odmítala a tak ji dával služby navíc a o to na ní byl přísnější. Jednou chtěli Bohuslav s Ludmilou si jít zalyžovat, ale primář jí dal naschvál službu. Bohuslav byl velmi zklamaný, a když o několik večerů později šel kolem jeho domu na Výstavní a maminka mu ukázala, že zde bydlí ten její nadřízený, tak Bohuslav, který měl smysl pro spravedlnost, mu velmi energicky zabušil na okno.

Po zatčení a výsleších byl umístěn do brněnského pracovního tábora. Jednou šel s tajným dopisem, byl sledován a na základě toho pak poslán do KT.

Po válce se přestěhovali, ale zahradu rodina využívala dál. Rodiče Bohuslava tam postavili i patrový zahradní dům- chatu. Maminka se tam učila na zkoušky a strýc se právě tam scházel s lidmi, které převáděl přes hranici. Maminka studovala medicínu, po dvou letech musela studium přerušit, jelikož byly české vysoké školy uzavřeny. Za války tedy pracovala u sv. Anny v nemocnici. Studovala dál soukromě. Jendou se učila ve starém domě v Pivovarské a utrhl se strop domu. Odešla spát a strop se zřítil přesně nad místem, kde se ještě před chvílí učila. Klíčovou postavou ve výchově strýce byl jeho dědeček Martin Valehrach, který byl velmi zbožný a Bohuslav ho měl velmi rád, snad i více než otce. Dědeček bydlel nejdříve s nimi. Zemřel kolem roku 1936-37. Byl velmi moudrý a hodný, používal hanácký dialekt a Bohuslav ho rád napodoboval. Dědeček byl velmi zbožný, každé ráno chodil do kostela.

Po zboření domu v Pivovarské po válce byly postaveny v jeho místech garáže a na zahradě chata.

Maminka říkala o bratrovi, že byl velmi a neustále veselý, vtipný a velmi statečný.

Jako děcka jeli za babičkou Valehrachovou (ze strany jejich maminky) do Dražovic, kam jezdili na venkov. Večer, když šli spát, vycpali peřiny a v noci odešli pryč do Dražovic, zhruba třicet kilometrů. Byl to nápad Bohuslava.

V Dražovicích měl také v roce 1947 Bohuslav Burian svou primici, na které navíc oddal svého bratra Aloise. Oslava primice proběhla za účasti celého příbuzenstva v domě na Mendlově náměstí a můj tatínek (Cvan) se tam necítil úplně dobře. Bylo tam spousta lidí i kněží. Tatínek učil nějakou dobu Přírodopis na Vojenské škole, od roku 1946 chodil s maminkou, a protože si ji vzal, tak mu zakázali výkon povolání. Před svatbou ji zavřeli, v roce 1957 po jejím propuštění si ji vzal. Již ve vazbě na Pankráci pracovala jako lékařka, viděla plačící studenty a mladý lidi před popravou a jejich poslední přání. Také se dozvěděla o svém bratrovi, že ho při výsleších na Ruzyni zavřeli do tmavé místnosti a několik hodin mu pouštěli z reproduktorů "To je farář, to je farář!" Jindy mu do místnosti pouštěli vodu s tím, že ho utopí. Také vyprávěla, že mu do jídla dávali drogy.

Kalich byl schován u nás ve skříni (medailka s Pannou Marií je z KT, přiletovaná)

Po jeho smrti na Mírově jsme jeli tam, moje babička a strýc. Dne 4. května měl kremaci v Olomouci a tak to bylo předtím, pak jsme jako rodina v roce 1968 žádali o urnu, ale k té návštěvě: Když přišli do místnosti na Mírově, kde byla rakev, tak jim bachař sdělil, že se nemohou na tělo podívat, strýc ho uplatil a babička mohla víko rakve na chvíli zvednout, na vlastní oči tak viděla, že byl před smrtí zmlácen a potlučen na celém těle.

V posledním dopise před smrtí (deset dní před skonem) nepíše vůbec, že by byl nemocen, píše v něm o mně, narodil jsem se tehdy a za deset dnů náhle umírá. V úmrtním listu je důvodem smrti zápal plic. Jeho největším přítelem v době před zatčením byl P. Fabík. Rodina si vždy odřekla v době jeho zatčení v době okupace a posílali mu balíky - Slávovi. Já jsem byl na Mírově, choval mne, bylo to v roce 1959, dostal jsem jméno po otci Břetislav, ale říkali mi po strýci Slávku. Emil Burian měl s první manželkou čtyři děti, zemřela mu po porodu toho posledního, vzala si o osm let mladší Marii a ta je vychovala, umřela mu v roce 1970, byl pošťákem a v 55 letech začal studovat večerní školu na maturitu a pak emigroval a studoval v Římě, v 65 letech byl vysvěcen na kněze.

přítele a kněze P. Josefa Fabíka, SDB

rozhovor z 26. června 1969 v Moravské Nové Vsi

(zdroj: Archiv CDČT, pozůstalost Felixe Davídka, karton 3/B- III. A)

Poprvé jsem se s Bohuslavem setkal v době gymnaziálních studií při studentské pouti do Tuřan, oba jsme nesli korouhve. Divil jsem se, že za svého důvěrného přítele vybral právě mne, měl jsem úplně odlišnou povahu. Oba jsme však měli za svůj vzor P. Sonnescheina a já se v korespondenci s ním tak i podepisoval. Charakteristickými vlastnostmi Bohuslavovými byly upřímnost, veselost, čistota a prostota. Byl velmi dynamický a bujný, trochu lehkomyslný, dá se nazvat klukovinou, když provokoval doktora v Zemské nemocnici, kolaburujcího s Němci, klepáním na okno, kdy vždy rychle utekl.

Byl jsem vysvěcen v roce 1944. On byl v koncentráku. V době, kdy byl za v Německu, dovolil si poslat lístek, na kterém byly i nadávky na Hitlera, a aby mi dopis došel správně, napsal přes dopis velkými písmeny Heil Hitler a opravdu došel v pořádku. Když byl v Ellrichu, pokusil se o útěk. Zjistil, kdy se v plotě vypíná proud a opatrně se jednou v noci chtěl prostřihat ven, ale zaslechl za sebou cvaknutí pistole, namířené na něho. Už myslel, že ho esesák aspoň nahlásí, když ho nezastřelil, ale ten to nikomu neřekl. Podobně měl štěstí již předtím v Osvětimi při selekci, kdy byl každý desátý zastřelen a on byl devátý.

Když ke mně přišel v noci na návštěvu, zaklepal na okno a zakřičel: "Policie!" Rozhovory s ním se týkaly náboženských věcí, vždy na ně uměl přejít i z veselých debat. Úzkostlivě se snažil, aby se nedopustil těžkého hříchu, snažil se udržet čistotu v každé době, v nejistotě, je-li něco hřích nebo není, šel hned ke zpovědi. Chtěl být v každé situaci v milosti posvěcující. Jeho ideou a životním cílem byl již od dob studií apoštolát.

Když byl ve vazební věznici pro čtení pastýřského listu, přimluvil jsem se za jeho propuštění u generála Ludvíka Svobody, jelikož jsem působil v Beneticích, kde žila jeho rodina.

z dopisu P. Josefa Fabíka, SDB

písemné svědectví o Božím svědku (martyru) P. Burianovi z roku 1980

(zdroj: Archiv CDČT, pozůstalost Felixe Davídka, 66/C-IX, dopis P. Fabíka z 20. ledna 1980)

Měl jsem již připraven materiál k doplnění životopisu P. Buriana. Ale vše se ztratilo. V Moravské Nové Vsi mi velkou část mé korespondence sebral nebo zničil s ostatními cennými písemnostmi P. Puchner a zde (myšleno v Horním Štěpánově) podlé důvodného podezření to mohl být při vloupání do fary dopadený ministrant Standa Mrákava! Byl už několik let na faře jako doma a v době mé nepřítomnosti se prohraboval v mých knihách a písemnostech, sám jsem ho jednou při tom přistihl. Během loňských lázní se mi ztratila snda největší část korespondence a písemností i knih! Ten dopis P. Buriana z Říma, datovaný 1. listopadu 1950, v den prohlášení dogmatu o Nanebevzetí Panny Marie, kdy byl též u soukromé audience u sv. Otce Pia XII, jak mi to tehdy psal, byl psán italsky a byl podepsán Don Carlos.

Aspoň dodatečně a nakrátko bych chtěl napsat pár řádků jako vzpomínky na něho, na naše přátelství a charakteristiku jeho života. Seznámili jsme se poprvé na pouti mužů a jinochů z Brna do Tuřan, vedenou jedním majorem v. v. Byli jsme studenti gymnázia a měli jsme tu čest spolu na ramenou sochu bl. Panny Marie. Měli jsme krásné šerpy. Vzpomínám, že s námi byl tehdy pozdější známý dr. Mečislav Razik a snad i dr. Špaček. Od onoho dne jsme byli věrnými přáteli až do jeho posledního zatčení. Ale ještě 14 dní před smrtí mi psal. Psal, že brzy přijede a uvidíme se. Místo toho asi za 14 dní mi jeho bratr Emil s pak i jeho maminka podali smutnou zprávu o jeho smrti.

Naše přátelství bylo utuženo tím, že jsme byli spolu v jednom ročníku brněnského alumnátu. Vždycky, ať už na té první pouti v Tuřanech, nebo v alumnátní lavici, kde jsme seděli spolu, z něho vyzařovalo něco, co rozsévalo kolem radost, odvahu, která neměla překážek a živou bezprostřední víru, která naplňovala celé jeho srdce tak, že se nutně musela spolu s jeho radostí a odvahou sdělovat všem nejbližším. Už od počátku byl rozhodnut udělat ve svém životě něco velikého a to ne pro svou slávu, ale pro čest a slávu Boží a spásu duší. To byl jeho trvalý a ustavičný zájem. Byl hotov pro svůj ideál, pro Krista a spásu duší obětovat vše i život. U něho to nebyla fantazie. Byl ve všem vždy opravdový a neznal překážek. Jeho vzorem byl apoštol Berlína, kněz dr. Sonnenschein. To bylo naším pseudonymem. Tak se mi podepisoval ve svých dopisech a také mne tím jménem oslovoval. Vlivem své švagrové, manželky Emilovy se však nespokojil jen s vnějším apoštolátem, ale rozhodl se, že jeho apoštolát bude vycházet jako ovoce vnitřního života v Eucharistii. Jeho švagrová předčasně zemřela a zůstal mu pro společnou eucharistickou úctu jeho bratr Emil, Eucharistián.

Jako jeho přítel jsem dobře poznal jeho čistou duši. Mohu říci, že se nikdy nedopustil těžkého hříchu. Toho se hrozil. Při nejmenší pochybnosti, nelitoval žádných překážek a obětí, neznal lidského ohledu a třeba hned v noci se šel vyzpovídat. Tak jsem ho poznal já a zajisté i mnozí kněží v jeho blízkosti.

Když jsem já sám, jako jeden z prvních, byl souzen pro pastýřské listy, přijel jako věrný přítel za mnou k soudu do Jihlavy a tam se přihlásil jako svědek k mé obhajobě. Několikrát mne také navštívil v mé farnosti v Beneticích. Měl tam často mši svatou a kázání, v nichž dovedl poutavě vyprávět o hrůzách v německých koncentrácích, která prožil a přežil. Ve snaze po svobodné apoštolské činnosti, jak známo odešel do ciziny. Slyšel jsem dvakrát, když mluvil z rozhlasové stanice Innsbruck slovo Boží. Tak se hned po svém odchodu zapojil do apoštolátu. Tak to dělal všude, i v mé farnosti. Hned dal dohromady jedno manželství a oddal dvojici žijící na "divoko".

Jeho odvaha a statečnost ve víře se projevila v době, kdy kněží měli číst na obranu Církve pastýřské listy, ale mnozí, zvláště v Brně je nečetli. Byl tehdy v Brně, aby organizoval pouť do Slavonic, kde byl kaplanem, ale když viděl, že kněží neplní svou povinnost, dal přednost před poutí, čtení pastýřského listu na Zelném Trhu. Obětoval se, riskoval zatčení i svůj život. Tenkrát jsem se za něj přimluvil u svého krajana, pozdějšího prezidenta republiky generála Svobody a na jeho zásah byl ihned propuštěn. Rodiče byli na svého syna hrdi, ať už byl v cizině, nebo ve vězení. K té statečnosti ve víře ho vychovali. Jeho farář ve Slavonicích mi o něm řekl "Mám toho kluka, čím dál tím víc, rád". Tak jsem si ho zamiloval i já, za jeho života i po jeho smrti!

Proti kritice mnohých, že jeho jednání bylo ukvapené, nenormální, že příliš riskoval a proto, že nemůže být mučedníkem, mohu jako jeho důvěrný přítel říci tolik. V mnoha věcech se se mnou radil a prosil mne, abych usměrňoval jeho cholerickou povahu. Nejednal neuváženě a ukvapeně. Vždycky si všecko důkladně do nejmenších podrobností promyslel. Ale nikdy nejednal podle své vůle. Říkal mi vždy "Slyším v sobě vnitřní hlas, Bůh mne volá! Nemohu jinak, musím poslechnout Božího hlasu."

To mi řekl i před odchodem do ciziny a já mám v obžalobě, že jsem mu v odchodu do ciziny nezabránil. Pro příliš opatrné, zbabělce, kteří jsou pro své pohodlí ochotni Krista zradit, je jeho oběť a riskování života něčím nenormálním a hotovým bláznovstvím. Ale stát se bláznem a mučedníkem pro Krista, není bláznovstvím, ale svatostí. "Ne každý, kdo mi říká, Pane, vejde do nebeského království, ale, kdo plní vůli Otce mého." praví Pán. A P. Bohuslav Burian tuto vůli plnil vždy i za cenu života!

Příteli Bohuslave, ora pro nobis!

spolubratra, přítele a kněze P. Josefa Řehoře, OSA

rozhovor z 25. září 1969 v Brně

(zdroj: Archiv CDČT, pozůstalost Felixe Davídka, karton 3/B- III. A)

Veselý, milý, odvážný a nebojácný. Bohuslav měl mnoho zájmů. Do chóru i jinde, všude chodil pozdě - bylo tu rčení: Burian - poslední. Nebojácný byl i k představeným. Prakticky chápal rovnost všech. Četl a chtěl uskutečnit to co dr. Carl Sonnenschein, ale nikdy to dlouho nešlo. Za války byla jeho sestra zaměstnána jako zdravotní sestra v Zemské nemocnici u sv. Anny. Příliš přísný na ní byl dr. Pilný, dokonce jí i nějak ublížil. Bohuslav, jenž byl členem civilní obrany, mu nebojácně vynadal pro nedodržení zatemnění a konfident Pilný se mu pomstil tím, že byl Bohuslav zatčen. Představení kláštera ho po jeho návratu z koncentračního tábora už nechtěli přijmout zpět.

spolubratra P. Pavla Šestáka, OSA

rozhovor z 3. března 1969 v Brně

(zdroj: Archiv CDČT, pozůstalost Felixe Davídka, karton 3/B- III. A)

P. Buriana osobně málo znám, protože nechodil do stejného ročníku, já byl vysvěcen v roce 1943. V době jeho zatčení jsem byl nemocen a po návratu z léčení jsem byl přítomen soudu nad členy kláštera, neměl jsem, kde bydlet, jelikož klášter byl zabrán. Vím jen, před zatčením gestapem Bohuslav utekl z kláštera, přelezl zeď, ale pak ho našli.

Navzájem jsme se málo stýkali, nebyly zde pro to podmínky, panovala zde uzavřenost, cely. Pamatuji si, že v čase rekreace si Bohuslav rád zahrál kulečník. Většinou si ale odskočil domů za dědečkem Martinem Valehrachem, kterého měl velice rád.

Povahy byl svaté, ale jiné než ostatní. Po návratu z koncentráku se do kláštera již nevrátil, ne že by sám nechtěl, ale klášter a jeho představení si to nepřáli, asi pro jeho povahu, vhodnou spíše pro kněze ve světě.

spoluvězně z koncentračního tábora Vojtěcha Ševky

prohlášení pro Svaz osvobozených politických vězňů z 15. srpna 1945

(zdroj: Archiv CDČT, pozůstalost Felixe Davídka, karton 3/B- III. A)

Prohlašuji tímto, že Bohuslav Burian se po dobu okupace a celého věznění choval jako dobrý Čech, dle svého dobrého vědomí a svědomí. Jest mým bývalým spoluvězněm v koncentračním táboře z Ellrichu v době od počátku června 1944 do května 1945. Jest mi dobře známý a mohu dosvědčiti, že proti jeho chování vůči ostatním spoluvězňům nelze vznášeti žádných námitek. Jeho chování i smýšlení bylo vždy vlastenecké a protinacistické. Jmenovaný byl vězněn v Ellrichu pod číslem 41341, v Osvětimi 135317.

V Ellrichu jsme byli spolu do 5. dubna, kdy jsme byli odtransportováni do Oranienburgu a odkud 21. dubna evakuováni do oblastí při Severním moři. Šli jsme spolu tímto pochodem smrti pět dní, tj. do 26. dubna, kdy jsme se odhodlali k útěku, jenž se nám zdařil a po několikadenním ukrývání (patnáct dní) v lese jsme byli naleznuti Rusy. Na to jsme se vydali samostatně na cestu přes Poznaň, Katowice a Moravskou Ostravu a šťastně se navrátili koncem května domů.

To stvrzuji svým podpisem,

Ševka Vojtěch, úředník, bývalý vězeň č. 2311

ulice 8. listopadu čp. 50, Praha XVIII.

spoluvězně z Leopoldova P. Josefa Ondoka

z knihy Muklovský Vatikán

(zdroj: ONDOK, Josef. Muklovský Vatikán. Brno: CDK 2005, s. 92-93)

Bohuslav Burian byl aktivní a odvážný kněz. Při památné události svátku Božího těla, kdy se měl číst pověstný pastýřský list s radikální k ritikou perzekuce náboženství v naší republice komunistickou vládou, bylo po tvrdém předchozím nátlaku na biskupy rozhodnuto, že se od čtení upustí. Během samotného obřadu v Brně se vščak u jednoho ze čtyř zastavení, kde se četly texty evangelia, pojednou v okně budovy, k níž byl oltář přistven, objevil Burian, který pastýřský list shromážděnému liturgickému společenství přečetl. Byl to dům obývaný Romy, kteří dokonce při čtení listu hlídali vchod do domu, aby zabránili zásahu estébáků.

Burian, který byl za to stíhán, emigroval a věnoval se později užitečnému úkolu: převáděl bohoslovce, kteří nevstoupili do schizmatického litoměřického semináře, do Říma, aby mohli dostudovat v Nepomucenu, české bohoslovecké koleji. Řada přechodů byla úspěšná a mnozí nich dostudovali, nebo dokonce působili ve významných církevních funkcích. Nakonec však byl dopaden a souzen. Buriana jsme žertem nazývali pistolníkem. Bachařské vedení si patrně nevšimlo jeho kádrové minulosti, když ho zařadilo do stavební brigády. A Burian neodolal příležitosti k útěku z vězení a jednoho dne se o něj pokusil. Při prvním stíhání se ukrýval v kukuřičném poli a po šťastném přečkání prvotního pronásledování pokračoval ve svém útěku. Stal se však obětí zrady. Když v noci prosil v jedné slovenské rodině o nocleh, spoléhaje na údajné sympatie Slováků ke katolickým kněžím, byl udán estébákům, zadržen a souzen. Při vyšetřování byl krutě mučen. Po odsouzení jakoby ztratil chuť žít a zanedlouho zemřel. Naši muklovští doktoři v Leopoldově nám řekli, že neměl žádnou těžkou nemoc, která by ohrožovala jeho život, ale prostě ztratil zájem dál žít. Jen Bůh zná všechny motivy, které zde hrály svou úlohu. Pro nás to bylo něčím nepochopitelným.

spoluvězně z Leopoldova P. Ondreje Míhaľa

rozhovor z 22. července 1969 v Žilině

(zdroj: Archiv CDČT, pozůstalost Felixe Davídka, karton 3/B- III. A)

Byli jsme ve vězení přátelé. Charakteristickou vlastností Bohuslavovou byla úcta k Eucharistii, zpřítomnění kalvárské oběti. Na svobodě měl velkým koníčkem rybaření a ve vězení snil o cestování. Svou živou povahou se pro klášter nehodil, odešel by z něho stejně, i když to dříve poznali jeho představení. Byl optimistou, stále činným a někdy až i neopatrným. Přes zákaz sloužil mše a zpovídal spoluvězně. Bohuslav uměl velmi dobře se dát do řeči s kýmkoli z vězňů, třebas i se zloději a uměl je i pozorně a s porozuměním vyslechnout. Tu svou živost a bujnost vyvažoval dobrou vůlí. Když loupal cibuli a česnek, rozdával i svým spoluvězňům.

Udávání na kněžských blocích prováděli kněží, například benediktin Unger, za což trpěli jejich bratři korekcemi a izolacemi. Křesťanskou službu udavačům, aby se vzpamatovali, byly facky od silnějších vězňů, jichž však bylo málo. Přesto si pak už udávat nedovolovali. A i přesto, že dostali ochranu ve formě společnosti boxerů, ani tak nevydrželi a nadřízení je museli přemístit jinam. Nejvyšším cílem Bohuslava byla svoboda a útěk z vězení. Proto měl neustále schované peníze v podpatku, proto byl i ochoten dát jednou pár facek P. Ungrovi a i jiným donašečům. Využívali jsme také jejich nedotknutelnosti ze strany dozorců a bohoslužebné předměty i různé písemné materiály jsme schovávali do jejich postelí, těm se totiž při prohlídkách nic nekontrolovalo a z jejich soukromých věcí nepřehazovalo.

Měl velkou touhu po svobodě, a když ho ostatní vězni upozorňovali, že jeho případný útěk může mít pro ně fatální následky, jen mávl rukou: "Však to nějak dopadne". V lednu 1959, při úklidu místností po jedné slavnosti si Bohuslav vzal přes kabát lékařský plášť a utekl k vlaku, nasedl do něj a jel směrem na Trnavu. Po cestě z vlaku vystoupil a jel kus cesty autobusem. Po určité době vystoupil a sháněl nějaký nocleh. Vyspal se ve stohu. V noci se mu velmi živě zdálo, že stoh je obklíčen ze všech stran jeho pronásledovateli. Onemocněl, měl horečku a třásl se zimou. Prosil u jedné rodiny o nocleh, chtěl spát třeba i pod postelí. Představil se jako kněz, který utekl z vězení. Byli zde starší rodiče s dcerou, ta je přemluvila, aby Bohuslava odmítli, bála se. Znala důsledky přechovávání uprchlíka. Rodiče mu doporučili, aby odjel autobusem. Byl zatčen, dopraven do Ruzyně a ztrýzněn.

spoluvězně z Mírova P. Josefa Heřmana Tyla, O. Praem.

rozhovor z 15. června 1969 v Bohuslavicích

(zdroj: Archiv CDČT, pozůstalost Felixe Davídka, karton 3/B- III. A)

Na ruce měl Bohuslav z koncentračního tábora v Osvětimi vytetované číslo. V diskuzi s jedním bachařem ve vězení na Mírově si Bohuslav vyhrnul rukáv a řekl mu, ukazujíc mu číslo: "Jak jste se zasloužil o svou vlast vy?

Bohuslavovou charakteristickou vlastností bylo to, že myslel vždy i na jiné. Tak mohl rozdávat o vánocích ve vězení z papírového sáčku po třech cibulích svým spoluvězňům. Schoval si ji, když loupal cibuli.

Po svém útěku dostal Bohuslav novou značku - kroužek, kterým se označovali uprchlíci.

Po smrti na Mírově bylo jeho tělo dáno k dispozici pro anatomické účely, takže se nedá ani zjistit, v jakém rozsahu byla provedena v Olomouci kremace jeho těla. Proto dodnes neexistuje urna s jeho popelem, o jejíž vydání žádal v roce 1960 jeho bratr.

nadřízeného, faráře P. Františka Beneše

zápis ve farní kronice v Moravské Nové Vsi

(zdroj: Archiv CDČT, pozůstalost Felixe Davídka, karton 3/B- III. A)

V roce 1950 jsem dostal kooperátora P. Bohuslava Buriana, vysvěceného po pobytu v koncentračních táborech v roce 1947. Četl jako kooperátor ze Slavonic v Brně pastýřský list 19. června 1949. Zatčen. Na podzim propuštěn. Byl výmluvný kazatel, mohl být lidovým misionářem. Vykonal triduum v Týnci. Přivedl ke svátostem mnohé, kteří nebyli ani o misích. Měl motorku, pokoušel se v Mikulově i na hranice. O prázdninách si vzal zdravotní dovolenou, v noci ze soboty 9. září na neděli 10. září zmizel za hranice.

pedagoga a tajného biskupa P. Stanislava Krátkého

sepsané vzpomínky z roku 1969

(zdroj: Archiv CDČT, pozůstalost Felixe Davídka, karton 3/B- III. A)

Otce Bohuslava jsem poznal po skončení druhé světové války v brněnském alumnátě, když se vrátil z koncentračního tábora. Nebyl v našem ročníku, právě proto jsme mezi sebou neměli přímý styk, ale vzpomínám si zvláště na jeho projev, který měl v plénu bohoslovců krátce po zahájení studia, ve kterém popisoval svoje zážitky z koncentračního tábora. Jeho vypravování na mě mimořádně zapůsobilo, protože to byl silný zážitek vidět člověka, který tolikrát stál tváří v tvář smrti, a přesto řízením Božím všechno šťastně překonal. Jednou se zachránil tím, že se ukryl pod hromadou mrtvol, které byly určeny do krematoria. Přitom také zdůraznil svůj duchovní život. To se mi tehdy nejvíce líbilo. V této z lidského hlediska v beznadějné situaci se modlil: "Bože, ty jsi stále se mnou, ty mne neopustíš, buď vůle tvá!".

Mimořádně mě upoutala jeho neobyčejná aktivita, s kterou se věnoval charitativní činnosti ihned po skončení války. Asi to dělalo přátelství s mnoha vězni, s kterými se stýkal, že měl přístup k zásilkám UNRA. Byl jsem překvapen s jakou obětavostí a nezištností se věnoval této činnosti. Pamatoval nejen na nás a to my jsme se mnohdy ani neodvážili něco žádat, poněvadž bylo více a jiných potřebnějších lidí, ale pokud jsme mu ohlásili nějaký charitativní případ, vyřídil jej rychle a obětavě. Může být vzorem pro každého charitativního pracovníka.

K těm dvěma vzpomínkám bych připojil ještě třetí. Je to jeho přátelství s překladatelem Aristotela, dr. Antonínem Křížem, který bydlel v Brně - Žabovřeskách na Kalábově ulici. Sám znám tohoto vynikajícího znalce řeckého jazyka. Vím z jeho vypravování, setkal jsem se s ním po návratu z vězení, jak rád Bohuslava Buriana měl, jak si ho vážil a jak statečně nesl všechny obtíže, které kvůli němu měl. Byl zatčen za to, že mu poskytl nocleh, když jednou za ním úplně hladový a uštvaný přišel. To byla ta strašná doba, kdy za podobné skutky milosrdenství bývaly i tresty nejvyšší. Tento, dnes již zesnulý vědec byl Bohuslavův profesor na střední škole a myslím, že nejlépe vyjádřil svůj vztah k němu těmito slovy: "Mnoho jsem za to vytrpěl, mnoho vytrpěla moje rodina, ale tento skutek lásky jsem poskytl rád, protože si P. Bohuslava velice vážím."

Je zajímavé, jak působil otec Bohuslav na své známé i v této kritické situaci. Sám kráčel cestou křížovou a proto, kdokoliv kráčel s ním, neměl mu to za zlé, ale chápal, že on je vede křížovou cestou k nebi.

Moje vzpomínky nejsou nic jedinečného, ale jsou potvrzením mnoha jiných vzpomínek, které mluví souhlasně o otci Bohuslavovi jako o knězi statečném, plném lásky, apoštolského úsilí a obětavosti, i když to bylo spojeno s nebezpečím smrti.

pedagoga a tajného biskupa Felixe Davídka

sepsané vzpomínky pro podklady k životopisu P. Buriana od Ivana Siarda Klementa

(zdroj: Archiv CDČT, pozůstalost Felixe Davídka, osobní vzpomínky, karton 5/B- III. C)

Měl velký zájem o studium, čistou potřebu vědět a to se stávalo i později, v kriminále, kdy mne "přepadl", abych mu něco vysvětlil. Vzpomínám na společné přípravy na zkoušky ze staroslověnštiny a arabštiny. Byly to orientalistické semináře pro doktorandy, které byly za války pořádány vždy pro všechny semináře, proto jsme s P. Bohuslavem chodili společně. Byl totiž jinak v ročníku o rok výše. Syrštinu a aramejštinu už jsem dělal samostatně. To byl Bohuslav na gestapu a potom v koncentráku. Byl u něj i zájem o umění. Sám mi několikrát vykládal o připravované práci z tématiky jihočeského gotického malířství. O šíři jeho zájmů svědčí i rakouská svědectví. V Rakousku, jak mi to osobně sdělil na Mírově, studoval při vší pastoraci a osobních starostech ještě na fakultě v Salzburku či Innsbrucku, to již nevím přesně, filosofii a dějiny umění.

Studium na filozofické fakultě začal P. Bohuslav už v Brně hned po vysvěcení. Dal se zapsat a studoval filozofii, psychologii a měl zapsáno ještě mnoho dalších předmětů. Tehdy nás studovalo na brněnské univerzitě několik. Většina z nás s tím měla problém. Vyjímky tvoří, P. Románek, který studoval právo a který byl jeden z prvních vlasteneckých kněží, P. Pokorný, který je vědec světového jména pro obor historie hudby, Mons. Karel Žák, tehdejší ředitel Katolické akce a František Falkenauer, pozdější vládní kanovník, který studoval historii. Ti všichni totiž měli řádné povolení biskupské konzistoře. My ostatní jsme o povolení nežádali. Já, P. Burian, P. Bradáč, P. Gazda a další. Důvod byl prostý. Studium na "světských" fakultách se v Brně generaliter nepovolovalo. Byla zde stará jensenistická tradice nedůvěřovat kněžím, studujícím jakýkoliv profánní studijní sektor. Hleděli jsme se vyhnout zákazu verbis expressis. Chtěli jsme tuto tradici změnit. Bylo těžké přesvědčovat představené o nutnosti dalšího studia pro zrání jednotlivce, tak pro potřeby Církve. Nechci, aby někdo vytýkal P. Bohuslavovi jen náznakem neposlušnost. Inspiriátorem jeho studií jsem byl já. Člověk má před sebou budoucnost Církve a ta u nás v roce 1947 ji neměla moc světlou, nechtěl jsem čekat se založenýma rukama, nepřipraven. Potřeboval jsem mít kolem sebe lidi aspoň minimálně připravené. Bohuslav byl člověk bez zbytečných otázek, s nikým nepolemizující. Řadový voják, klidně se stavící do první linie.

Bohuslav často vzpomínal na biblické muzeum a rozsáhlou knihovnou u augustiniánů. V jeho místnostech prožil mnohé chvíle a zde získal až romantickou lásku k bibliku, dokumentovanou tím, že se přihlásil ke každému kursu biblických jazyků v semináři. Spolu jsme chodili na arabštinu, rok před tím se vyučovala staroslovanština. Starobrněnský opat Bažina byl čestným opatem velehradským, a proto byla v klášteře, kde Bohuslav byl, živá cyrilometodějská tradice.

Po čtení zakázaného pastýřského listu a svém propuštění v roce 1949 mu byly zakázány Slavonice a Bohuslav v té době často navštěvoval svého bývalého spolubratra a kooperátora starobrněnského kláštera P. Štěpána Pešku ve Starém Brně. Oblíbil si ho a jeho byt v klášteře se načas stal jeho druhým domovem. Jedním z důvodů jeho častých návštěv byla i Peškova schovanka Marie Smetanová, čtrnáctiletý sirotek. Její matka byla jako Němka odsunuta v roce 1945. Na cestě při odsunu, někde u Pohořelic byla českými kulturträgry ztýrána a bita do prsou. Přežila a došla až do Vídně. Krátce po odsunu se u ní objevila CA a dcerka, která byla odsunuta s ní, byla jako malé děvče Mezinárodním červeným křížem repatriována do Československa. P. Peška, pracovník na národním výboru a Bohuslavův primiční kazatel, bydlel ve starobrněnském klášteře. Po repatriaci z Rakouska měla Marie Smetanová asi 14 let. P. Peška si ji vzal k sobě, měl též hospodyni, ale na nějakou výchovu již nestačil, ani nebyl. Zůstalo tedy toto děvče v Bohuslavově duchovní péči. Stala se postupně jeho spolupracovnicí při jeho brněnské pastoraci na úseku nejtěžším. Byl to styk s tehdejším velitelem StB Brno na Příční, s nímž byl v koncentračním táboře.

Důležitý byl i jeho spolupracovník v Rakousku, P. František Omasta, administrátor v Dolních Dunajovicích až do přechodu hranic v roce 1949. Povaha cholerická a zároveň melancholická, po založení Athenaea catholica byl v letech 1948 -49 lektorem sociologie a pastorálky a vedl i kurz laické katechetiky. V Rakousku byl horlivým pomocníkem P. Bohuslava a především ve sběrných táborech organizovali pro uprchlíky akce milosrdenství. Jídla pro uprchlíky bylo málo, hlavně pro rodiny s dětmi. Mnoho však bylo beznaděje a malomyslnosti. Prostí uprchlíci očekávali v cizině ráj, realita byla však jiná. Realita se všemi starostmi o chléb, který se získával všelijak i krádeží a prostitucí. P. Burian a P. Omasta suplovali charitu internationalis, sbírali peníze po klášterech. Potraviny sehnali i od okupační armády, především od Francouzů a Američanů konzervy. Byla mu nabízena zpravodajská spolupráce, ale tu odmítl. Několikrát zorganizoval pro uprchlé exercicie v Klagenfurtu. P. Omasta se později rozhodl odjet do Španělska, kde chtěl pastorovat mezi velkoměstskou chudinou, ale za rok se vrátil, jelikož neměl z čeho žít.

O charitativní činnosti v Rakousku měl P. Bohuslav řadu kritických připomínek. Duch tak chudobě oddaný a nezištný těžce nesl, že z charity si mnozí učinili obročí. Měli auto, vatikánský znak, byly peníze, byt a kancelář, osobní apanáž, ale když přišel Bohuslav požádat o finanční či jinou pomoc pro uprchlíky byl odbyt a nedostal často nic.

Speciální otázkou je burianovská pastorace v kriminále. Týká se především tak zvaných chuligánů. Snažil se s nimi za každou cenu setkat, v nemocnici u doktora, ve vězeňském kině, na pracovišti, na procházkách. Byl jsem často tázán na tajemství Bohuslavova úspěchu u mládeže. Mladiství z táborů, kteří přišli obyčejně za další přestupky a po dalších soudech do pevné věznice byli hyperkritičtí ke starším, kněžím a k uniformovaným zvlášť. Bohuslav však byl jimi nejen přijat, ale i tiše zvolen náčelníkem klanu. Mladí šli za jeho ctností mužnosti a bez řečí, bez přemlouvání a přeplácením jídlem a vlastní prací na dílnách, jak se často stávalo. Neodolal mu nikdo. Nebylo možno. Jeho láska byla příliš tady, příliš hmatatelná. Za těchto okolností se člověk bojí tuto lásku zranit. A je potřeba říci, že z těch několika stovek kněží, co jich v té době bylo různě po věznicích a táborech, jen několik bylo mladými přijato. Ostatní spolubratři nebyli mladými ani vyhledáváni, ani váženi. Spíše cítěni jako společenská zbytečnost a zajímavý včerejšek. P. Bohuslav byl pro nejen současnost, nýbrž i jejich nutnost. A i když to šlo velmi těžko a s velkými obětmi, Bohuslav byl jejich, již jen proto, že v nich neviděl zločince, ale člověka.

Měl velké charisma a neznám člověka, který by při setkání s ním, by zůstal nepřítelem, který by mu neodpustil vše, z čeho ho oficiálně obviňovali. Na své cele měl na starosti hostie. Zde jeho láska ke mši svaté zacházela až tak daleko, že se mně zdála čirou neopatrností, hazardováním a spoléháním na Boží milosrdenství. Proto jsem musel Bohuslavovi tuto funkci lokálního distributora načas vzít. Oběma nám bylo těžko u srdce, ale nedalo se, podle mého, jinak.

V osobním styku mu nedovedl odporovat žádný, přesto však, na výsměch své, vlastní statečnosti, někteří, a to jak z kněží, tak z katolických laiků mu mnohé zazlívali a celou činnost klasifikovali negativně. Do očí mu to nikdo neřekl. Obyčejně pouze dvě slova z jejich úst cejchovala jeho řád praxe: zbrklost - blázen. Místo zbrklost zapomněli jmenovat statečnost, a tam, kde vyslovovali slovo blázen, zapomněli dodat "pro Krista".

P. Bohuslav byl statečný člověk. K ctnosti statečnosti však nutno dodat toto, statečnost u otce Bohuslava, snad na první pohled. Kdo ho znal blíže, znal jeho až živočišnou bázlivost, plachost, mírnost a to jsou atributy kontrastní statečnosti. Na první pohled. Jinak si statečnost a bázlivost neprotiřečí. Plachost je překonávána statečností nacvičenou, tedy ctností a u bázlivého také nejvíce září, první bije do očí. Statečnosti, té od přírody, si však obyčejně žádný ani nevšimne, je totiž samozřejmá. U Bohuslava platilo, že Duch svatý mluví skrze tiché a slabé a právě ty si vybírá jako vhodný nástroj.